GrossGlockner
aneb
Cesta na
VelkéhoZvoníka
5.8. 2012 Neděle
Sraz před Tescem na
parkálu u hlavního nádraží v Brně. Samozřejmě 7 hodin jízdy
z přechodu Itálie nám včera nestačilo a zcela natěšení na
další dlouhou jízdu autem jsme netrpělivě přešlapovali a
čekali na zbytek dobrodruhů. Osádku tedy tvořilo šest natěšenců
– Maki, Radek, Honza (alias Červ, dozvíte se proč, mimochodem
můj parťák), Michal, František a já.
Společně s Františkem
a Michalem jsme byli adaptovaní na nějakou tu nadmořskou výšku z
Itálie, holt jsme v posledních dnech v jednom zápřahu :)
Výjezd v 11.30, hnedle
co jsme sbalili batožiny a šup na sedmi hodinovou jízdu autem.
Cesta naštěstí nebyla nikterak hrozná, panovala dobrá nálada a
Makin slovní průjem všechny obohacoval. Tak z Brna do Mikulova a
hupky přes hranice směr Lienz. Nebylo by to to správné
dobrodrůžo, kdyby se nám při výjezdech do rakouských kopečků
(pořádných kopců :) nezavařil motor a nemuseli dělat nucené
pauzy pro vydechnutí chudáka transpíka, už si zažil svoje, kluk
jeden ušatá.
Po x hodinách (radši
nepočítat), jsme mířili z Kals am Glockner 1 325 m.n.m. po
placené cestě na parkoviště a zárověň výchozí bod v 1 918
m.n.m. (ano, již jsme výš než nejvyšší hora česka) u
Lucknerhaus. Zakotvili jsme před 8 hodinou večerní , tím pádem
zavrhli plán jít ještě tento den do našeho plánovaného
výchozího bodu a zároveň nocležní chaty Stüdlhütte. A tak
část naší skupinky aspoň po velké véči vyrazila s čelovkama
přelomit zlom a aklimatizovat se romantickou večerní procházkou
do 2 000 m.n.m. :) adaptace je třeba. Teď vyzradím tajemství
Honzovy přezdívky „Červ“, jelikož nás povinně zásoboval
pitným režimem aneb před spaním na vypálení červa!
6.8. 2012 Pondělí
S budíčkem jsme nijak
nespěchali, ani nebylo kam a hlavně jsme kumulovali síly na příští
den (+ nějaké to modlení pro dobré počasí).
Lehká snídaně při
pohledu na úchvatné rakouské pohoří, následovalo sbalení věcí
nutných pro přežití a šupytopresto na základnu chatu Stüdlhütte
2 801 m.n.m.
Základní potřebný
materiál:
Spacák (není zas až
tak třeba, na chatě jsou k dispozivi deky), potřebné funkční
oblečení a výbava – hodí se i rukavice, čepice a návleky,
čelovka a dostatečná zásoba ponožek samozřejmostí dále
dokonale naimpregnované pohorky (neflákat to jak já, vyplatí se
to), něco ať neumřeme hlady + vařič, ešák, LŽIČKA,
horolezecké vybavení – sedák, event. Prsák, lano 30 m,
karabiny, expresky, smyce, prusíky, mačky a cepín, helma.
Zpestřením (hlavně pro
ženskou část posádky) byl příjezd dvou napráskaných
vojenských aut s vojenskou speciální horskou jednotkou. Hoši v
zeleném si to rázovali stejným směrem jako my. Se stoupáním,
jež představovalo kamenitou širokou cestu jsme míjeli chatu
Lucknerhütte 2 241 m.n.m. Povinná zastávka pro razítko a pohled a
směr vodopády a konečně po horské serpentině k dnešnímu cílu
Stüdlhütte 2 802 m.n.m., kde jsme se ubytovali, poobědvali a šli
vyzkoušet měkkost tamějších poschoďovek (místnost, ve které
jsme spali byla vybavená 24 poschoďovými postelemi ve dvou řadách
nad sebou, všecičko útulné, k dispozici i deky a polštáře a
samozřejmě ve dřevě). Chata pro členy OEAV za 10 E na noc, pro
nečleny 20E.
Padl návrh dát 20 minut
šlofíka pro lepší vytrávení a kumulaci sil pro zítřejší
všemi očekávaný výstup. Zprvu se samozřejmě kecalo a už už
to po půl hodince vypadalo, že odpolední siestu vyřadíme z
návrhu pro prospásnutý čas, následně jsme všichni zalomili na
2 hodiny :-)
Vyrazili jsme okouknout
nástupovou cestu Luisengrat vedoucí od chaty (zhruba 1,5 hod nástup
pod lezeckou cestu Stüdlgrat), kdy víc než druhá polovina cesty
je po ledovci. Cesta začíná dost strmě, zhruba v polovině cesty
nazouváme mačky, navážeme se na lano chopíme cepínů a stoupá
se po ledovci. Trhliny v ledovci na hlavní projité trase nebyly,
spíše až pak dále mimo cestu. Pro mlhu hustou, že by se dala
krájet, jsme došli jen k nástupu lezecké cesty, otočili se na
mačkách a šup dolů.
Po příchodu na
Stüdlhütte jsme před chatou s drkotajícími zuby vařili véču
(samozřejmě muselo zrovna začít pršet, že), s plným bachorem
pak následovala příprava veškerých věcí na zítřejší
výstup, info o počasí, decentní večerní hygiena a hurá na
poschoďové kutě. Ulehli jsme v 21hod.,byla jsem natěšená jak
malý Jarda a obávala se, že nervozitou nebudu moct usnout, omyl!
Usla jsem beztak jako první, jelikož vůbec nevím o ostatních
turistech/lezcích/vojácích, kteří postupně chodili, prý též
dost svítili a rámusili. No nejsem dítě štěstěny, tohle
všechno zaspat? :) Každopádně jsem se několikrát ještě před
4 hodinou ranní vzbudila a očima (prvně v životě)popoháněla
budík, ať už začně zvonit a můžeme se vydat vzhůru.
7.8.2012 Úterý
A je to tady! Nedočkavě,
ale hlavně potichu, ať nevzbudíme ostatní spolunocležníky, jsme
pobrali přichystané věci a šli vařit čaj, zhltli snídani a v
5.10 vyrazili nástupovkou Luisengrat, kterou jsme už znali z
předešlého dne, a která nám trvala i s přejitím ledovce asi
1h20min. Následoval krátký výstup po suťovisku a po dvojicích
Michal - František, Maki – Radek, Já – Honza (Červ) jsme se
navázali a ve stejném pořadí začali postupovat. Lezli jsme
postupovým jištěním a hlavně začátek se šíleně táhl než
jsme se trochu rozlezli a sehráli.
Shora jsme už viděli další
trojici pachtící se nahoru, a v 6.50 jsme začli lézt. Čekalo nás
vystoupat 530 m lezeckou cestou s obtížností nejvíce 3+/4-. Cesta
je jasná s dostatkem borháků (díkybohu, přece jen moje lezecké
poprvé v takové výšce:), železných tyčí i ocelových lan,
rakušané holt nešetří. Začátek byl velmi snadný, začali nás
přebíhat rakušáci, kteří si to rázovali bez jištění, tedy
spíše měli jištění, ale nikterak ho nevyužívali. A nebylo
zrovna košér, když se při předbíhání v ne příliš ideálním
místě patrně pod vlivem strachu z pohledu dolů připli na lano od
Maki a Radka jako na ferratu. Bez jediného slůvka!
Lezli jsme dál, počásko
žádný ideál, s předpovědí na zhoršení okolo poledne. Ale jak
říkal můj parťák, ač to vypadalo jako u rákosníčka – za
mlhou hustou a blá blá, však to znáte, - máme alespoň obrovskou
možnost uplatnit fantazii.
Začátek cesty tedy
čítal ukloněný komín a sérii kamenných bloků, bylo nutné vše
ujít do kýženého „time cechpointu“ označeného jako Miesto
na raňajky aneb Frühstücksplatz 3 550 m.n.m. za celkový
čas max. 3 hodiny. Čas jsme kvůli předbíhání rakušáků a
zatím ještě ne zcela dokonalému sehrání při jištění měli
tak tak, fyzicky jsme na tom však všichni byli dobře, a tak jsme
dali svačinku, já si samozřejmě musela odskočit, a ono se blbě
čůrá, když si člověk musí jakž takž „za rohem“ sundat
sedák a v rychlosti vyprázdnit močový měchýř než dorázuje
zase nějaký čiperný rakušák.
A cesta začíná trošku
přitvrzovat, začíná se pochodovat po ostří Stüdlgratu
Přibližně
na páté délce od Frühstücksplatzu se dostavuje ono klíčové
místo -. plotna (příkrá!) s možností odšlapu do levéstrany.
Škoda že jen ty výhledy nejsou žádné. Lezení místy zpestří
několik ploten. Nejtěžší z nichneseklasifikaci 4- a je osazená
fixním lanem. Následuje ještě závěrečná (2+) a jsme u
vrcholového kříže. Předpokládaná doba lezení byla 4.30 hod (+
nástup), já s Honzou jsme dorazili okolo 11.40 hod, ostatní už na
nás asi půl hodinu čekali (jsme v tom však nevinně, doslova byla
po cestě zácpa, nemůžu to pořád svádět na rakušany-ale je to
tak ;)). Jelikož teplo bylo jen mě a parťákovi a ostatní už by
se nejraději hnali dolů, po pár fotkách jsme si to už rázovali
zase dolů směr Kleinglockner. Sestup ale nebyl vůbec zadarmo,
jištění bylo na místě a to dost zdržovalo. Cesta byla
obtížností zhruba 1-2, ale lezte to dolů, když to navíc pěkně
klouže! Zprvu jsem šla první, parťák mě jistil, opět
postupovka, chvílemi sněhová rovinky, obvzlášť jedna vypečená
– sněhovo-ledovo-nepříjemná cestička s dost prudkým srázem
dolů. Po vystoupání na Kleinglockner a následném sestoupání
jsme nasadili mačky a začal sestup po ledovci. Nejprve příkrý,
šli jsme navázaní po dvojicích a zakusila jsem i svůj první
ledovcový pád, parťák vše zvládl bravurně (chválím :).
Kuriozitkou bylo, že nás předběhli 3 vojáci, kteří sestupovali jen s cepínem, mačky? Není třeba! Holt speciální horská jednotka, respekt. Po ledovci (značně natátém) jsme došli až k chatě Erzherzog-Johann-Hütte 3 451 m.n.m. A pak stále dolů k naší chatě Stüdlhütte, kde jsme si dali pěkně do nosu. Obrovské talíře plné poctivé a teplé polívky, kdo by odolal? A samozřejmě kluci vše završili pivem! Euforie se nám všem rozlévala po těle a uvědomovali jsme tu nádheru celého dne. Který opravdu stál za to!
Pak
už jen přebalit bágly a zpátky k autu, byli jsme už dost unavení
a těšili se na spacák a na sladký spánek. Jeli jsme do nížiny,
kde Michal vybral místo k nocování, s vodopádkem, skoro
romantika a tak přišla véča při svíčkách a závěrečný
červ.
8.8.
2012 Středa
Návrat
domů.
Po snídani nastala
chvíle loučení s horama. Zamávali jsme a jeli vstříc zase jiným
zážitkům.
