NÍZKÉ TATRY
5.2.2013
Při zazvonění budíku
(3.35!!) jsem v polospánku, či spíše tranzu, roboticky
posbírala pěkně těžkou batožinu a upalovala na bus a následně
vlak směr Liptovský Mikuláš, který odjížděl 4.23 hod. Po
cestě vláčkem postupně přibýval zbytek členů posádky,
přičemž v Těšíně ještě přistoupila Aďa s Lubošem,
takže nás bylo 5 – ještě já (Pája), Matěj a Jirka.
Neuškodí trocha
nezáživné pěkně suché teorie. Tak tedy. Nízké Tatry jsou
druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat a táhnou se v
délce 80 km od západu na východ údolím Vahu a Hrona, nejvyššími
vrcholy jsou Ďumbier 2043 m.n.m., Chopok 2024 m.n.m a Dereše 2004
m.n.m. Ale to všichni jistě dobře víte. Zajímavostí je, že na
rázu NT se významně podílely poslední doby ledové a v
nejvyšších polohách se rozkládaly ledovce, po jejichž působení
nacházíme dodnes stopy v podobě kotlovitě prohloubených útvarů
– karů a ledovcových nánosů – morén. Nachází se zde i
několik ples, přičemž největší je Vrbické pleso (max. hloubka
8m, délka 240m, šířka 85m) nacházející se v závěru
Demanovské doliny. Nízké Tatry patří klimaticky do chladné
oblasti s průměrnou roční teplotou pouze 0°C!
V letním období s dosti častými bouřkami.
Ve vlaku jsme doháněli
spánkový deficit, až jsme v 7.45 konečně dorazili do cílové
stanice. Za tříčtvrtěhoďku nás z autobusového nádraží
odvezl autobus až do Jasné v Demanovské dolině (která dle
internetových zdrojů našich sousedů je nejznámější i
nejkrásnější dolinou Nízkých Tater) a odtud jsme se snažili
vymotat a najít modrou značku, která by nás zavedla Pod Orlou
skalou. Pod peřinou sněhu byla orientace horší a Slováci taky
zrovna nebyli v obraze, co se týče označení turistických
tras, avšak po drobném pobloudění typu „tam a zpět“ jsme se
vymotali a když jsme konečně byli správně, přešli jsme až ke
sjezdovce, kde jsme nazuli sněžnice a dali se do stoupání po
modré značce, které tedy jistojistě nebylo zadarmo. A to byl
teprve začátek
Jirka pojal výlet na
sněžnicích poněkud tradičněji a takto i vypadaly jeho sněžnice.
Klasický bambusový rám a řemínky, radost pohledět! Pro
hřebenovou túru perfektní, pro stoupání do kopce, nedejbože
s námrazou, však spíše prokazovaly vlastnosti bruslí (Jirka
byl nucen využít Aďiných maček ).
Stoupali jsme pod lanovkou, stále v civilizaci, kolem nás se
proháněli lyžaři a koukali na nás jako na exoty. Taková
bandička pěti lidí s velkými batožinami a sněžnicemi na
nahou dokáže vzbudit pozornost.
V přiložené mapce
jsem zaznamenala, ve kterém úseku jsme zjevně sešli z cesty.
Značení bylo mizerné a nebylo příliš těžké zabloudit, což
se někde v oblasti Pod Derešmi stalo a kráčeli jsme pod
jakousi lanovkou (vypadala na lanovku, kterou se vyváží věci
nahoru, nikoli lanovka pro lidi). Cesta byla strmá a v asi
polovině jsme potkali dva slováky skialpinisty (anděly strážné),
kteří nás vyvedli z omylu a objasnili nám jasně situaci,
kdeže to vlastně jdeme. Zvažovali jsme, jestli by bylo nejlepší
vyjít na vrchol Dereše a netraverzovat na Chopok, ale to nebylo
dost dobře reálné kvůli skalisek.
Slováci nám poradili, ať
traverzujeme až pod lanovku, která vede na Chopok, kterou minout
rozhodně nemůžeme. Tak jsme se vydali úsekem zakresleným na
mapce níže. Dohlednost nulová, ale držet směr nebylo obtížné,
sic jsme obcházeli zasněžené kosodřeviny a sněhu byla
neskutečná hromada (chvála sněžnicím!). V mapce traverz
nevypadá nijak dlouhý, ale v hromadě sněhu, místy mlze že
by se dala krájet, a poryvech větru, vám povím – žádná
hitparáda. Ke konci se mi už cesta zdála vážně nekonečná.
Asi po dvou hodinách jsme
konečně ve chvilce, kdy se odkryla mlha, zahlédli lanovku, hurá!
Pod lanovkou jsme se ještě dali do kopce a zanedlouho byla vidět
chata. Tak trochu jsem doufala, že už to bude Kamenná chata na
Chopku. Kdepak, Luková. Zapadli jsme dovnitř, koukli do mapy,
protočily se nám panenky, co nás ještě čeká a dali si výbornou
krémovou česnekovou polévku s croissantem. Před krbem bylo
opravdu moc příjemně. Po relaxu s načerpáním energie jsme
nazuli sněžnice, zatli zuby a vydali se dál. V létě asi
hodina cesty na vrchol, v zimě o něco déle, ale šli jsme
svižně a byli nahoře něco málo po hodině stoupání. S rostoucí
výškou rostla i rychlost větru, hustota mlhy a nárazy sněžení.
Dokonalý peeling, bylo to, jako by se vám do obličeje zabodávalo
tisíce malých jehliček. Díkybohu za lanovku, co vedla nahoru,
nemohli jsme nijak ztratit směr. Na samotném vrcholu byl poryv
větru nepříjemný, a od lanovky nebylo vidět na krok, chata byla
ztracená v mlze. Zeptali jsme se pánů lanovkářů jak najít
chatu, ukázali nám směr šikmo dolů „100 metrů od vás“,
zkoušeli jsme chatu najít a nic. Není proč si hrát na hrdiny,
tak jsme zašli za lanovkářem znova a poprosili o doprovod až na
chatu. V takové mlze by byl schopen zabloudit i znalec!
S vlekařem jsme dali do každé nohy „horkú bylinkú“, do
druhé nohy na účet Chopku a pak už konečně do Kamenné chaty,
kde jsme sice nebyli úspěšní s prosbou o halušky s brynzou,
na které jsme se třepali celou cestu, ale „parená buchta“
s borůvkami nás v bříšku dostatečně uspokojila! A
večer se hrálo na kytáru jak o dušu, zpívalo a užívalo se
tepla a příjemné únavy.
6.2.2013
Tajně jsme doufali, že
počasí nabere jinačí ráz a ráno nás překvaoí azuro. Ono
člověk nesmí přestat být optimista do poslední chvíle. Ale ne
vždy to vyjde! :) Tak nám počasí bohuže nepřálo, a tak jsme
díky večernímu popíjení s pány lanovkáři jeli kabinkovou
lanovkou až dolů a to zcela zdarma!
Následoval navrátil do
ČR, s dohodou, že když už ne Nízké Tatry, dáme si zítra
alespoň Smrk na sněžnicích. A jak se řeklo, tak se taky udělalo,
počasí však opět nepřálo, mlha – mráz – větřisko, ale i
to stojí za to nesedět doma na zadku!