Nízké Tatry - únor 2013

NÍZKÉ TATRY

5.2.2013

Při zazvonění budíku (3.35!!) jsem v polospánku, či spíše tranzu, roboticky posbírala pěkně těžkou batožinu a upalovala na bus a následně vlak směr Liptovský Mikuláš, který odjížděl 4.23 hod. Po cestě vláčkem postupně přibýval zbytek členů posádky, přičemž v Těšíně ještě přistoupila Aďa s Lubošem, takže nás bylo 5 – ještě já (Pája), Matěj a Jirka. 

Neuškodí trocha nezáživné pěkně suché teorie. Tak tedy. Nízké Tatry jsou druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat a táhnou se v délce 80 km od západu na východ údolím Vahu a Hrona, nejvyššími vrcholy jsou Ďumbier 2043 m.n.m., Chopok 2024 m.n.m a Dereše 2004 m.n.m. Ale to všichni jistě dobře víte. Zajímavostí je, že na rázu NT se významně podílely poslední doby ledové a v nejvyšších polohách se rozkládaly ledovce, po jejichž působení nacházíme dodnes stopy v podobě kotlovitě prohloubených útvarů – karů a ledovcových nánosů – morén. Nachází se zde i několik ples, přičemž největší je Vrbické pleso (max. hloubka 8m, délka 240m, šířka 85m) nacházející se v závěru Demanovské doliny. Nízké Tatry patří klimaticky do chladné oblasti s průměrnou roční teplotou pouze 0°C! V letním období s dosti častými bouřkami. 

Ve vlaku jsme doháněli spánkový deficit, až jsme v 7.45 konečně dorazili do cílové stanice. Za tříčtvrtěhoďku nás z autobusového nádraží odvezl autobus až do Jasné v Demanovské dolině (která dle internetových zdrojů našich sousedů je nejznámější i nejkrásnější dolinou Nízkých Tater) a odtud jsme se snažili vymotat a najít modrou značku, která by nás zavedla Pod Orlou skalou. Pod peřinou sněhu byla orientace horší a Slováci taky zrovna nebyli v obraze, co se týče označení turistických tras, avšak po drobném pobloudění typu „tam a zpět“ jsme se vymotali a když jsme konečně byli správně, přešli jsme až ke sjezdovce, kde jsme nazuli sněžnice a dali se do stoupání po modré značce, které tedy jistojistě nebylo zadarmo. A to byl teprve začátek 

Jirka pojal výlet na sněžnicích poněkud tradičněji a takto i vypadaly jeho sněžnice. Klasický bambusový rám a řemínky, radost pohledět! Pro hřebenovou túru perfektní, pro stoupání do kopce, nedejbože s námrazou, však spíše prokazovaly vlastnosti bruslí (Jirka byl nucen využít Aďiných maček ). Stoupali jsme pod lanovkou, stále v civilizaci, kolem nás se proháněli lyžaři a koukali na nás jako na exoty. Taková bandička pěti lidí s velkými batožinami a sněžnicemi na nahou dokáže vzbudit pozornost.

V přiložené mapce jsem zaznamenala, ve kterém úseku jsme zjevně sešli z cesty. Značení bylo mizerné a nebylo příliš těžké zabloudit, což se někde v oblasti Pod Derešmi stalo a kráčeli jsme pod jakousi lanovkou (vypadala na lanovku, kterou se vyváží věci nahoru, nikoli lanovka pro lidi). Cesta byla strmá a v asi polovině jsme potkali dva slováky skialpinisty (anděly strážné), kteří nás vyvedli z omylu a objasnili nám jasně situaci, kdeže to vlastně jdeme. Zvažovali jsme, jestli by bylo nejlepší vyjít na vrchol Dereše a netraverzovat na Chopok, ale to nebylo dost dobře reálné kvůli skalisek. 

Slováci nám poradili, ať traverzujeme až pod lanovku, která vede na Chopok, kterou minout rozhodně nemůžeme. Tak jsme se vydali úsekem zakresleným na mapce níže. Dohlednost nulová, ale držet směr nebylo obtížné, sic jsme obcházeli zasněžené kosodřeviny a sněhu byla neskutečná hromada (chvála sněžnicím!). V mapce traverz nevypadá nijak dlouhý, ale v hromadě sněhu, místy mlze že by se dala krájet, a poryvech větru, vám povím – žádná hitparáda. Ke konci se mi už cesta zdála vážně nekonečná.

Asi po dvou hodinách jsme konečně ve chvilce, kdy se odkryla mlha, zahlédli lanovku, hurá! Pod lanovkou jsme se ještě dali do kopce a zanedlouho byla vidět chata. Tak trochu jsem doufala, že už to bude Kamenná chata na Chopku. Kdepak, Luková. Zapadli jsme dovnitř, koukli do mapy, protočily se nám panenky, co nás ještě čeká a dali si výbornou krémovou česnekovou polévku s croissantem. Před krbem bylo opravdu moc příjemně. Po relaxu s načerpáním energie jsme nazuli sněžnice, zatli zuby a vydali se dál. V létě asi hodina cesty na vrchol, v zimě o něco déle, ale šli jsme svižně a byli nahoře něco málo po hodině stoupání. S rostoucí výškou rostla i rychlost větru, hustota mlhy a nárazy sněžení. Dokonalý peeling, bylo to, jako by se vám do obličeje zabodávalo tisíce malých jehliček. Díkybohu za lanovku, co vedla nahoru, nemohli jsme nijak ztratit směr. Na samotném vrcholu byl poryv větru nepříjemný, a od lanovky nebylo vidět na krok, chata byla ztracená v mlze. Zeptali jsme se pánů lanovkářů jak najít chatu, ukázali nám směr šikmo dolů „100 metrů od vás“, zkoušeli jsme chatu najít a nic. Není proč si hrát na hrdiny, tak jsme zašli za lanovkářem znova a poprosili o doprovod až na chatu. V takové mlze by byl schopen zabloudit i znalec! S vlekařem jsme dali do každé nohy „horkú bylinkú“, do druhé nohy na účet Chopku a pak už konečně do Kamenné chaty, kde jsme sice nebyli úspěšní s prosbou o halušky s brynzou, na které jsme se třepali celou cestu, ale „parená buchta“ s borůvkami nás v bříšku dostatečně uspokojila! A večer se hrálo na kytáru jak o dušu, zpívalo a užívalo se tepla a příjemné únavy.

6.2.2013

Tajně jsme doufali, že počasí nabere jinačí ráz a ráno nás překvaoí azuro. Ono člověk nesmí přestat být optimista do poslední chvíle. Ale ne vždy to vyjde! :) Tak nám počasí bohuže nepřálo, a tak jsme díky večernímu popíjení s pány lanovkáři jeli kabinkovou lanovkou až dolů a to zcela zdarma!

Následoval navrátil do ČR, s dohodou, že když už ne Nízké Tatry, dáme si zítra alespoň Smrk na sněžnicích. A jak se řeklo, tak se taky udělalo, počasí však opět nepřálo, mlha – mráz – větřisko, ale i to stojí za to nesedět doma na zadku!